Kočičí meditace č. 10 – Syč, pokud musíš

Kočka nesyčí pro zábavu.

Nesedí ráno na parapetu a nepřemýšlí:
„Tak, na koho bych si dneska zasyčela?“

Většinou je docela spokojená.

Protáhne se.
Najde si svoje místo.
Pozoruje svět.

Když se jí něco nelíbí, často prostě odejde.

Ale někdy odejít nechce.
Nebo nemůže.

Někdo je příliš blízko.
>Někdo nerespektuje její prostor.
>Někdo zkrátka přehlédl všechny předchozí signály.

A tehdy přijde:

Sssssss.

Žádné dlouhé vysvětlování.
Žádná omluva za to, že má hranice.
Žádná hodinová přednáška o tom, proč by je ostatní měli respektovat.

Prostě jasná zpráva:

Tady už ne.

Možná bychom si od koček mohli něco půjčit.

Nemusíme syčet na celý svět.
Nemusíme být nepříjemní pokaždé, když něco není podle nás.

Ale také nemusíme pořád ustupovat, usmívat se a říkat „to je v pořádku“, když to v pořádku není.

Zavři na chvíli oči.

Představ si kočku, která klidně sedí na svém místě.

Nic nedokazuje.
S nikým nebojuje.

Jen ví, kde končí její prostor a začíná prostor druhých.

A teď si v duchu řekni:

Mohu být laskavá a zároveň mít hranice.
>Mohu říct ne.
>Mohu odejít.
A když je to potřeba, mohu dát jasně najevo: dost.

Nadechni se.

Pomalu vydechni.

A ještě jednou.

Možná dnes nebude potřeba syčet vůbec.

Ale je dobré vědět,
že můžeš, pokud musíš.

🐾 Kočičí moudrost na závěr:
Hranice nejsou nelaskavost. A někdy jedno malé „sss“ ušetří spoustu velkého mňoukání.