Na jaře ho vezmete mezi dva prsty. Malé semínko. Nic zvláštního na pohled. Zahrabete ho…
Modlitba
Dnes jsem se při své cestě a péči o pacienty na chvíli zastavila.
Ne v chodu — ale v pocitech.
Byla jsem u staré paní.
Seděla klidně, ruce složené v klíně, a začala mi vyprávět, jak se každý večer modlí.
Ne jednou větou.
Ale po jménech.
Vyslovuje jména dětí.
Vnuků a vnuček.
Těch, kteří tu ještě jsou — i těch, kteří už odešli.
Mluví o svém rodu, jako by ho hladila slovem.
A u toho pláče. Tiše. Bez patosu.
Jako když se pomalu rozvazuje uzel, který dlouho držel.
Říkala mi, že takhle jim všem přeje krásné Vánoce.
Protože ne všichni mohou přijet.
Ne všichni se mohou sejít u jednoho stolu.
A tak je má aspoň takhle všechny u sebe.
Večer. V tichu. V srdci.
Mluví na ně.
Každému zvlášť.
Ze srdce.
Byla to modlitba bez kostela.
Bez správných formulí.
Jen přítomnost, paměť a láska, která si pamatuje všechno.
A já jsem si znovu uvědomila,
že někdy není důležité být spolu fyzicky.
Stačí, že na sebe myslíme.
A vyslovíme jméno.
Protože jméno je most.
A láska si cestu vždycky najde.
Mezi dvěma světy pokračuje
Život nás někdy zavede na místa, kde se potkává smích se slzami, naděje s bezmocí a obyčejné lidské příběhy s něčím, co slovy jen těžko popíšeme.
Pokud vás tento příběh oslovil, můžete pokračovat v dalších článcích ze série Mezi dvěma světy, kde sdílím zážitky ze života zdravotní sestry, setkání s pacienty i okamžiky, které mě naučily dívat se na život jinýma očima.
Další články ze série Mezi dvěma světy
Mohlo by vás také zajímat
Praktické informace v čase zármutku a ticha
O autorce
Příběhy v této sérii vycházejí z mých zkušeností zdravotní sestry domácí péče, která denně vstupuje do domovů lidí, jejich radostí, starostí i životních proměn.
Related Posts
