Na jaře ho vezmete mezi dva prsty. Malé semínko. Nic zvláštního na pohled. Zahrabete ho…
Zamyšlení
Zamyšlení: Co to vlastně slavíme?
„Poslední dny si hodně všímám, jak mluvíme o Vánocích.
A čím víc poslouchám, tím víc si uvědomuju,
že většina z nás už dávno neslaví křesťanské Vánoce…
ale své vlastní dětství.
Ne Ježíška.
Ale pocit, který jsme u toho měli.
Vůni pečeného cukroví, která nám zaleze až do pyžama.
Stromeček, který vypadal jako z pohádky, i když byl křivý.
Dárky, na kterých nezáleželo — ale pamatujeme si, jak jsme je trhali v nadšení.
Ten moment, kdy se v obýváku zhaslo a všechno bylo najednou kouzelné.
A hlavně…
pocit bezpečí.
A tak to každý rok zkoušíme znovu.
Pečeme, zdobíme, nakupujeme, běžíme, uklízíme…
jako bychom někde mezi těmi úkoly mohli najít ten samý okamžik,
který nás tehdy zasáhl do srdce.
Možná proto jsme tak unavené.
Možná proto někdy přijdou slzy, i když je všechno „hotové“.
Protože honíme vzpomínku.
A míjíme přítomnost.
A přitom stačí zastavit.
Sednout si k hrnku čaje.
Sledovat plamen svíčky, který nikam nespěchá.
A dovolit si říct:
„Vánoce nejsou datum.
Vánoce jsou chvíle, kterých si všimnu.“
Je jedno, jestli to pro tebe jsou Vánoce,
nebo zimní slunovrat,
nebo jen období, kdy světlo z nebe slábne a to naše uvnitř roste.
Podstatné je jediné:
abychom ten návrat ke světlu nepřeběhly.
A možná… možná je to tak i se zimou.
Tělo ji už vlastně moc nepotřebuje —
mráz nás štípe, tma se vleče, sníh bývá vzácný.
A přesto, když přijde ta pravá Ladovská chvíle,
kdy je ticho tak jemné, že bys slyšela padat vločku…
něco v nás se rozzáří jako tehdy.
Mrazík ozdobí větve,
světlo se odráží v bílé peřině
a člověk stojí uprostřed té něžné pohádky života
a jen šeptá:
„Tahle krása má pořád sílu.“
Možná proto zimu stále hledáme.
Ne kvůli zimě samotné…
ale kvůli tomu malému zázraku,
který v nás kdysi zapálila.
A který pořád můžeme najít —
když se na chvíli zastavíme
a díváme se srdcem.
A možná i proto jsem letos tak ráda,
že jsem přiletěla domů právě v těch dnech,
kdy bylo všechno zasněžené a pohádkové.
To bílé ticho, ten jiskřivý vzduch,
ty drobné okamžiky, kdy je člověk na chvíli dítětem…
to mi připomnělo, proč se sem vlastně vracím.
A tak jsem pekla vanilkové rohlíčky,
zabalila dárky,
upeču i vánočku — jen tak, z radosti —
a v tom všem obyčejném jsem cítila,
jak se moje duše zhluboka nadechla.
Možná právě o tom to celé je.
Nenajít dokonalé Vánoce,
ale najít sebe v maličkostech,
které si pamatuje naše srdce.“
Mezi dvěma světy pokračuje
Život nás někdy zavede na místa, kde se potkává smích se slzami, naděje s bezmocí a obyčejné lidské příběhy s něčím, co slovy jen těžko popíšeme.
Pokud vás tento příběh oslovil, můžete pokračovat v dalších článcích ze série Mezi dvěma světy, kde sdílím zážitky ze života zdravotní sestry, setkání s pacienty i okamžiky, které mě naučily dívat se na život jinýma očima.
Další články ze série Mezi dvěma světy
Mohlo by vás také zajímat
Praktické informace v čase zármutku a ticha
O autorce
Příběhy v této sérii vycházejí z mých zkušeností zdravotní sestry domácí péče, která denně vstupuje do domovů lidí, jejich radostí, starostí i životních proměn.
Related Posts
