Má to ještě smysl?

V lidských příbězích mě nepřestává překvapovat jedna věc.

Jak často se za obyčejnou stížností skrývá mnohem hlubší otázka.

Někdy mluvíme o penězích.

Někdy o zdraví.

Někdy o starých berlích nebo nových zubech.

A přitom se ve skutečnosti ptáme:

Má to ještě smysl?

Nedávno jsem vedla jeden takový rozhovor.

Začalo to penězi.

„Nemám u sebe peníze. Kdo mi je vybere? To zase budu muset čekat, až přijde pečovatelka.“

Zeptala jsem se:

„A je problém vybrat si třeba dvacet tisíc a mít je doma?“

Podíval se na mě překvapeně.

„A co kdyby mě někdo vykradl?“

„A co ten klid, že si můžete kdykoliv sáhnout a máte je?“

Na chvíli se zamyslel.

O několik dní později jsme mluvili o francouzské holi.

Byla už opotřebovaná a nejistá.

„Nová stojí asi pět set korun. To jsou zbytečné peníze.“

„A co kdyby přišel pád a zlomenina?“

„To se nemusí stát.“

„To nemusí. Ale lepší opora vám může pomoci, aby se to nestalo.“

Minulý týden mi s úsměvem ukazoval nové berle, které dostal od své sestry k narozeninám.

Měl z nich radost.

A pak přišlo další téma.

Zuby.

„Špatně se mi jí. Jídlo mi za ně zalézá. Ale nevím, jestli má ještě smysl dělat si nové. V mém věku… Vždyť už jsem starý.“

Chvíli jsem mlčela.

Pak jsem se zeptala:

„A každé sousto, které si díky nim vychutnáte? Každý oběd, který si užijete bez trápení? Každé sousto, které vám bude chutnat? To snad smysl má, ne?“

Zamyslel se.

Dnes mi oznámil, že jde na otisky a nechává si udělat nové zuby.

A tehdy mi došlo, že vlastně celou dobu nemluvíme o penězích.

Nemluvíme o berlích.

Nemluvíme o zubech.

Mluvíme o životě.

O tom, zda má cenu dopřát si pohodlí.

Zda má cenu myslet na sebe.

Zda má cenu udělat něco pro svou radost.

Jako by někde v koutku duše seděl malý hlas a šeptal:

„Už to nemá cenu.“

Jenže život se nepočítá na roky.

Počítá se na dny.

Na kroky, které ujdeme bezpečněji.

Na jídlo, které si vychutnáme.

Na chvíle, kdy nemusíme mít starost.

Na okamžiky, kdy se nám žije o trochu lépe.

A pak zazněla věta, která ve mně zůstala ještě dlouho.

„Já bych chtěl vidět všechno jako vy. V radosti. To by pak byl svět hned hezčí.“

Usmála jsem se.

Protože pravda je, že ani já nevidím jen radost.

Ve své práci vidím bolest.

Nemoc.

Samotu.

Strach.

Odcházení.

Ale vedle toho všeho se snažím vidět ještě něco dalšího.

To, co je stále možné.

To, co je stále krásné.

To, co ještě žije.

Možná právě o tom jsou dva světy.

Jeden svět se ptá:

„A co když mě vykradou?“

Druhý odpovídá:

„A co když budu mít klid?“

Jeden svět říká:

„Nové berle jsou zbytečné.“

Druhý odpovídá:

„A co když díky nim nespadnu?“

Jeden svět šeptá:

„Na nové zuby už je pozdě.“

Druhý se usměje:

„A co všechna ta sousta, která si ještě vychutnáš?“

Oba světy existují vedle sebe.

A každý den si vybíráme, kterému z nich dáme větší prostor.

A možná právě tehdy, když si dovolíme vidět i to dobré, krásné a možné, je svět opravdu o něco hezčí.

Mezi dvěma světy pokračuje

Život nás někdy zavede na místa, kde se potkává smích se slzami, naděje s bezmocí a obyčejné lidské příběhy s něčím, co slovy jen těžko popíšeme.

Pokud vás tento příběh oslovil, můžete pokračovat v dalších článcích ze série Mezi dvěma světy, kde sdílím zážitky ze života zdravotní sestry, setkání s pacienty i okamžiky, které mě naučily dívat se na život jinýma očima.

 Další články ze série Mezi dvěma světy

Mohlo by vás také zajímat

Praktické informace v čase zármutku a ticha

Jak přistupovat k nemocnému

Na slovíčko o zdraví

O autorce

Příběhy v této sérii vycházejí z mých zkušeností zdravotní sestry domácí péče, která denně vstupuje do domovů lidí, jejich radostí, starostí i životních proměn.

Více o mně a mé cestě