Letiště

Dostat se na letiště šlo docela dobře… i když celé dopoledne sněžilo.

Takový ten sníh, co nepadá romanticky, ale stylem:

„Nazdar, já jsem chaos, přišla jsem tě prověřit.“

Na letišti už to bylo horší.

Všechno, co mělo odhrnovat a čistit, čistilo odletové dráhy…

a my jsme mezitím čekali, až se svět znovu rozjede.

Nakonec jsme dokonce dostali nové letadlo – a to museli ještě odmrazit, takže odlet se posunul o dvě hodiny.

Ale víš co? Já už jsem byla v módu:

„Dobře. Tak si to dejte. Já nikam netlačím.“

Let byl pohodový.

A přistání… milé. Takové lidské.

A na letišti už na mě čekal můj soused Abdul.

(Protože před námi odlítala do Čech jeho žena – takže to byla krásná egyptská výměna stráží. )

Venku kolem 20 stupňů.

Egypťané zachumlaní v zimních bundách, čepice, šály…

a já v duchu:

„Moji drazí… vám je zima….“

Všude úsměvy.

Klídek.

Žádný spěch.

A pak… ten moment, kdy odemkneš a vstoupíš do svého bytečku.

Moji přátelé mi připravili překvapení – doladili mi i venkovní kuchyňku.

A já jsem tam stála, koukala, a v hlavě mi běželo jen:

„Tak jo… jsem doma.“

Byl to opravdu přechod mezi dvěma světy.

Nejen zima a teplo.

Ale i únava a napětí.

Spánek a netrpělivost jet do města zařídit Wi-Fi.

A taky ten známý pocit:

„Aby mi něco neuteklo.“

Jenže… v Egyptě tenhle pocit dlouho nevydrží.

Tady nic neutíká.

Tady se věci dějí až když mají.

A přesně proto je tu ta věta, která je víc než slovo:

In šáláh.

Mantra.

Energie vědomé přítomnosti.

A já se do ní už teď – s důvěrou – odevzdávám.

„Zdravím vás z druhého domova.“