Když je srdce plné, nemá se zavírat Když člověk cítí lásku, klid a vnitřní štěstí,…
Dva měsíce pryč
Dva měsíce pryč… a doma to najednou vypadá jako sen, který tady čeká.
První uvědomění po návratu?
Úplná nádhera.
Žádné hory prádla, žádné vybalování na tři dny, žádné přemáhání se, když tě vítají jen otevřené kufry a výčitky.
Ne. Já si tentokrát vybalila jen dárky… a bylo hotovo.
Tiše jsem si pobrukovala: „Aha… tak tohle je další výhoda života mezi dvěma domovy.“
Člověk zjistí, že vlastně nemá skoro co vybalovat — protože všude má kousek sebe.
A když už jsem tu zpátky v Čechách, zapadla do sebe další maličkost — vnučka si mohla v klidu zaspat do školy.
Babí je doma. Svět je v pořádku, může mě odvést.
Ranní probuzení? Čistý kontrast.
Ještě včera moře, oranžová obloha a večerní povídání s přáteli.
A dnes?
Projíždím zasněženou krajinou, lesy pokryla tenká vrstvička mrazu a já si připadám jako v pohádce, kde Mrazík už vše krásně nachystal a já přijela včas.
Vstala jsem brzy, to už je moje egyptská stopa.
Chvíli jsem koketovala s myšlenkou jít si zaplavat — bazén otevíral od šesti.
Ale pak na mě dýchlo něco úplně jiného.
Zima. Domov. Půda, která si žádá moje ruce.
Tak jsem šla odhrabovat sníh.
Mrzly mi prsty, ale duše se smála.
Vyndala jsem sněhule z exilu letních sandálů, dosypala ptáčkům do krmítka, uvařila silnou drůbeží polévku s českým libečkem — a kvásek, který se proletěl z Hurghady až domů, už si tu přede jako kocour a pracuje na dvou žitných chlebících.
A teď?
Chystám si auto a trasu na zítřejší návštěvy pacientů. Těším se na ně .
Odpoledne mě čekají emailové konzultace a pokukuji po háčkování, které mám v zimě ráda.
Také pokukuju po troubě…
protože přiznejme si — pohled do zasněženého lesa přímo volá po pár vanilkových rohlíčcích ke kávě.
To by byla tečka jak od Ladových Vánoc.
A tak jsem doma.
Mezi dvěma světy.
Mezi dvěma podnebnými pásmy.
Mezi dvěma domovy, které mě oba učí vážit si maličkostí.
A dnes?
Dnes jsem znovu objevila kouzlo zimní obyčejnosti.
A musím říct — sluší jí to.
Related Posts
