O ranních ulicích Hurghady
„Jednou z drobností, které mě v Hurghadě zaujaly, je krmení holubů v Egyptě. Každé ráno pozoruji obchodníky, kteří uklízejí před svými obchody, zapalují vonné tyčinky a sypou ptákům zrní.“
V Egyptě mě nepřestávají překvapovat drobnosti každodenního života. Věci, kolem kterých místní lidé procházejí bez povšimnutí, zatímco já se u nich zastavuji, pozoruji je a přemýšlím.
Když procházím ulicemi Hurghady, často vidím podobný obrázek. Obchodníci zametají chodníky, vytírají podlahy a polévají prostor před svými obchody vodou. Někde zapálí vonnou tyčinku, jinde se z otevřených dveří line vůně kadidla.
Ulice se pomalu probouzí a každý připravuje svůj malý kousek světa na nový den.
A spolu s tím přilétají holubi.
Nejsou odháněni jako nezvaní hosté. Naopak. Obchodníci jim sypou zrní, drobky pečiva a nechávají je v klidu zobat.
Nedávno jsem pozorovala jednoho kadeřníka. Vyšel před svůj obchod, nasypal holubům krmení, a když skončil, ještě na ně zavolal:
„Dobrou chuť!“
Musela jsem se usmát.
Bylo v tom něco tak přirozeného a milého, že jsem na ten okamžik ještě dlouho myslela.
A začala jsem si klást otázku, proč vlastně Egypťané holuby tak rádi krmí.
Možná přinášejí štěstí
Napadlo mě, jestli to není také jeden z jejich malých ranních rituálů. Jestli nevěří, že když začnou den dobrým skutkem, přinese jim to štěstí, požehnání a třeba i dobrý obchod.
Vždyť na tom něco krásného je.
Nejdřív dát něco ze svého. Nasytit hladového ptáka. Udělat dobrý skutek ještě předtím, než přijde první zákazník.
A možná věřit, že dobro, které člověk pošle do světa, si k němu zase nějak najde cestu.
Nevím, jestli o tom takto přemýšlí i ten kadeřník. Možná holuby krmí prostě proto, že je má rád.
Ale mně se ta představa líbí.
Že člověk nezačíná pracovní den jen myšlenkou na to, kolik vydělá, ale také tím, co může dát.
Malí pomocníci ranního úklidu
Když se nad tím zamyslím, holubi mají v egyptských ulicích ještě jednu zajímavou úlohu.
Po noci bývá na chodnících nepořádek. Kousky pečiva, drobky a zbytky jídla, které zůstaly po večerním ruchu.
Ráno přicházejí obchodníci se smetáky a vodou. A spolu s nimi přilétají holubi.
Zatímco lidé uklízejí, ptáci sezobávají to, co je pro ně potravou.
Samozřejmě i holubi po sobě zanechávají nepořádek. Ale když je tak pozoruji, připadá mi to jako zvláštní ranní spolupráce.
Každý dělá něco jiného a společně se stávají součástí probouzející se ulice.
U nás bývají holubi často nevítanými návštěvníky. Odháníme je z náměstí, parapetů a chodníků.
Tady je někteří lidé sami přivolávají.
A já přemýšlím, jak zvláštní je, že stejného ptáka můžeme na jednom místě vnímat jako obtíž a na jiném jako vítaného hosta.
Voda, vůně a nový začátek
Na těch egyptských ránech mě fascinuje ještě něco.
Ta pečlivost, s jakou lidé připravují své obchody na nový den.
Zametají, myjí podlahy, polévají chodníky vodou. Všude je tolik prachu, že je úklid vlastně nekonečnou prací. Sotva člověk uklidí, vítr přinese další písek.
A přesto to každé ráno dělají znovu.
Voda spláchne nečistoty, na chvíli ochladí rozpálený chodník a vzduch se příjemně osvěží.
Potom někde zapálí vonnou tyčinku nebo kadidlo.
A já si říkám, jestli v tom není také něco symbolického.
Jako by člověk nejdřív smyl včerejší den, provoněl prostor a teprve potom otevřel dveře všemu novému.
Možná je to jen praktický úklid. Možná zvyk, který se předává z generace na generaci.
Ale mně připomíná, jak důležité je někdy udělat si kolem sebe pořádek, než se pustíme do dalších povinností.
Nejen na podlaze nebo před domem.
Také v sobě.
Kolikrát si do nového dne neseme staré starosti, včerejší rozhovory, nevyřešené problémy a myšlenky, které nám nedají pokoj?
A co kdybychom je alespoň na chvíli odložili?
Otevřeli okno, uklidili si kolem sebe, zapálili něco voňavého a dovolili novému dni, aby opravdu začal.
Dobré ráno, sousede
V egyptských ulicích mám ráda také to, jak jsou lidé spolu.
Obchodníci se zdraví, zastavují se na pár slov, někdo přinese čaj, jiný se zeptá, jak se daří.
A mezi tím vším se procházejí kočky, posedávají psi a přilétají holubi.
Všichni jako by patřili k životu jedné ulice.
Už několikrát jsem si všimla, jak se tady lidé starají o zvířata ve svém okolí. Některé restaurace dávají najíst kočkám a psům, jinde lidé nabídnou jídlo někomu, kdo ho potřebuje.
Samozřejmě ani tady není všechno idylické. Egypt má své problémy, chudobu i těžké životní příběhy.
Ale právě proto mě tyto malé projevy laskavosti tolik oslovují.
Nikdo kolem nich nedělá velký rozruch.
Někdo prostě postaví misku s vodou. Jiný nasype zrní. Další nabídne kousek jídla.
A život jde dál.
Přilétá štěstí na holubích křídlech?
Pořád mám před očima toho kadeřníka.
Vidím ho, jak stojí před svým obchodem, sype holubům zrní a potom jim popřeje dobrou chuť.
Nevím, jestli věří, že mu přinesou štěstí. Jestli doufá v dobrý obchod, nebo je to jen jeho každodenní radost.
Ale jeho malé gesto mi připomnělo něco, na co někdy zapomínáme.
Často hledáme štěstí ve velkých událostech. Čekáme na změnu, úspěch, peníze, dobrou zprávu nebo splněné přání.
A přitom se kolem nás každý den odehrávají okamžiky, které mají svou vlastní hodnotu.
Někdo uklidí chodník, nabídne čaj, nebo nakrmí hladového ptáka.
Možná právě tak začíná dobrý den.
Ne tím, co dostaneme, ale tím, co sami nabídneme.
A možná štěstí nepřilétá na holubích křídlech. Možná vzniká právě ve chvíli, kdy někomu nasypeme trochu zrní a popřejeme mu dobrou chuť.
Holubi se nazobou a odletí.
Kadeřník se vrátí ke své práci.
A já pokračuji ulicí s pocitem, že jsem zase zahlédla něco, co stojí za zapamatování.
Jedno obyčejné egyptské ráno, které mě naučilo dívat se na život zase trochu jinýma očima.
Kranti Niritya
