Z výletu za tichem pouště

Jsou místa, kde ticho nemlčí.
Jen přestane používat slova.

Dnes jsme se dotkli dvou takových míst.
Dvoukrok v poušti.
Dvoukrok do hloubky.

Chrám svatého Antonína
a
Chrám svatého Pavla

V poušti se zjeví jako sen.
Mezi palmami stojí stavba, která připomíná pohádku –
jako by se na okamžik otevřela Tisíc a jedna noc.

Venku obraz.
Uvnitř ticho.

Jednoduchost až askeze.
Žádné kudrlinky, žádné zbytečnosti.
Ticho, které není měkké.

Je rovné.
Pevné.
Drží člověka zpříma
a nese pravdu bez omluvy.

Tady se člověk nenaklání.
Tady se stojí.

Zvenčí opět téměř pohádka.
Poušť, zdi, světlo.

Uvnitř ale přichází něco jiného:
stáří, zaprášenost, ošuntělost.
A přesto hluboká úcta.

Mnich tyto prostory ukazuje jako největší poklad.
A ten poklad není vidět.

Posvátnost tu není přibitá ke stěnám.
Nepatří místnostem.
Pohybuje se.

Jako tichý vír,
který rotuje mezi stavbami
a dá se ucítit jen tehdy,
když zavřete oči.

Pokud budete někdy poblíž,
zastavte se.

Ochutnáte dvě podoby ticha.
Každou jinou.
Obě pravdivé.

Jedno vás narovná.
Druhé obejme zevnitř.

A poušť?
Ta se jen dívá
a mlčí přesně tak, jak má.