Kapka ticha č. 12 – Odpusť sobě

Možná je něco, co si stále připomínáš.

Rozhodnutí, které bys dnes udělala jinak.
Slova, která už nejdou vzít zpět.
Chvíle, kdy jsi měla odejít – a zůstala.
Nebo naopak odešla, a dnes přemýšlíš, zda jsi neměla zůstat.

K sobě někdy býváme mnohem přísnější než k ostatním.

Druhému člověku dokážeme říct:

„Tehdy jsi udělal to nejlepší, co jsi uměl.“

Ale sobě?

Sobě připomínáme každou chybu znovu a znovu, jako bychom jejím opakováním mohli minulost změnit.

Nemůžeme.

Můžeme ale změnit způsob, jakým ji neseme.

Odpustit sobě neznamená říct, že všechno bylo správně

Některá naše rozhodnutí opravdu správná nebyla.

Možná jsme někomu ublížili.
>Možná jsme ublížili sami sobě.
>Možná jsme něco zanedbali, přehlédli nebo pokazili.

Odpuštění neznamená vymazat odpovědnost.

Znamená přestat se za jednu kapitolu svého života trestat celý zbytek knihy.

Protože člověk, kterým jsi dnes, už není úplně stejný člověk, který tehdy rozhodoval.

Něco ses naučila.
Něco pochopila.
Něčím sis prošla.

A právě to je důležité.

Malá kapka ticha

Na chvíli zavři oči.

Pomalu se nadechni.

A při výdechu si představ, že před tebou stojí tvoje tehdejší já.

Ne dnešní.

To, které tehdy nevědělo to, co víš dnes.

Podívej se na něj bez souzení.

A v duchu mu řekni:

„Odpouštím ti.
Udělal/a jsi tehdy to, co jsi dokázal/a.
Co bylo možné napravit, napravuji.
Co už změnit nemohu, propouštím.
Nemusíš to nést navždy.“

Ještě chvíli jen dýchej.

Nemusíš cítit úlevu okamžitě.

Některé věci nepustíme jedním rozhodnutím.
Pouštíme je po kouskách.

A i to je v pořádku.

Myšlenka dne

Minulost nemusím popírat, abych ji mohla pustit. Mohu si z ní vzít zkušenost a přestat si z ní dělat trest.