Čarodějnice

Co pálíme doopravdy? Jemné zastavení u ohně

Jsou večery, kdy se zapalují ohně.
Plameny šlehají do tmy, lidé se smějí, povídají si, něco končí a něco začíná.

A přesto se ne každý u takového ohně cítí lehce.

Možná jste to cítili už jako děti.
Možná jste stáli kousek stranou a vnímali, že za tím vším je ještě něco jiného. Něco, co se nedá úplně vysvětlit, ale nedá se to ani přehlédnout.

Někdy totiž duše nesouhlasí dřív, než pro to máme slova.

Pálení čarodějnic v sobě nese různé vrstvy. Radost, setkání, přechod do teplejší části roku, oslavu života a plodnosti. Ale také staré ozvěny strachu, odsouzení a nepochopení.

A právě tady se můžeme na chvíli zastavit.

Možná dnes nejde o to, koho pálíme.
Možná jde o to, co v sobě jsme připraveni odložit.

Ve starých příbězích nebyla čarodějnice jen něčím, co se pálí. Nebyla jen obrazem strachu, který je třeba zahnat.

Byla i tou, která stojí na prahu změny.
Na hranici mezi tím, co už končí, a tím, co se teprve rodí.

Někdy měla podobu staré ženy v lese. Někdy byla tichá, jindy nepříjemně přímá. A někdy nás nutila zastavit se přesně ve chvíli, kdy jsme chtěli jít dál.

Jako Baba Jaga.
Divoká. Nepohodlná. Ale pravdivá.

Nehladí jen proto, aby uklidnila.
Neříká vždy to, co chceme slyšet.
Ale ukazuje to, co už nelze přehlédnout.

A možná právě taková je i naše vnitřní čarodějnice.

Není tu proto, aby nás děsila.
Není tu proto, abychom ji umlčeli, schovali nebo spálili.

Je tu jako část nás, která ví pravdu.
Někdy nepohodlnou.
Někdy dávno odkládanou.
Někdy takovou, kolem které chodíme po špičkách, aby náhodou nezačala mluvit nahlas.

Ale ona mluví.

Ne křikem.
Spíš tichým vnitřním neklidem.

Tou zvláštní větou uvnitř:
„Tohle už není moje.“
„Tohle už nechci nést.“
„Tohle ve mně patří ohni.“

Oheň nemusí být trest.
Nemusí být soud.
Nemusí být ničení.

Oheň může být proměna.

To, co vložíme do jeho symbolického světla, nemusíme nenávidět. Nemusíme s tím bojovat. Nemusíme sami sebe obviňovat, že jsme to někdy nesli.

Stačí uznat:
ano, bylo to tu.
Ano, něco mě to učilo.
Ano, možná mě to i chránilo.

Ale teď už to může odejít.

Možná je to strach.
Možná stará vina.
Možná křivda, kterou jsme si v sobě nosili jako kamínek v botě.
Možná potřeba zavděčit se.
Možná tichá víra, že musíme být silní, hodní, přijatelní a pořád v pořádku.

A možná je to jen únava z toho, že jsme dlouho žili proti sobě.

Dnešní čarodějnice se nemusí pálit venku.
Dnešní čarodějnice se může ozvat uvnitř.

Ne jako nepřítel.
Ale jako strážkyně prahu.

Ukáže na to, co je nepohodlné.
Ne proto, aby nás zranila.
Ale proto, aby nás osvobodila.

A pak se můžeme zeptat:

Co dnes mohu odložit?
Co už nemusím nést dál?
Co ve mně volá po proměně?

Nemusíte stát u velké hranice.
Nemusíte dělat nic hlučného.
Nemusíte se radovat stejně jako ostatní.

Stačí malý plamen.
Svíčka.
Papírek.
Nádech.
Ticho.

Můžete napsat jedno slovo.
Jednu větu.
Jeden starý příběh.

A potom ho odevzdat ohni.

Ne proto, abyste zničili kus sebe.
Ale proto, aby se proměnilo to, co už ve vás nemá zůstávat ve staré podobě.

A co zůstane?

Popel.

Tichý, klidný, obyčejný.
Bez dramatu. Bez velkých slov.

Popel, který se může vrátit zpět do země.

A právě v tom je hluboká moudrost.
Protože ani to, co odkládáme, nemusí zmizet do prázdna. Může se vrátit tam, odkud znovu vzniká život.

Do země.
Do ticha.
Do kořenů.

A jednou z toho může vyrůst něco nového.
Jemnějšího.
Pravdivějšího.
Našeho.

Možná čarodějnice nikdy nebyla tím, co se má spálit.
Možná byla tou, která nás učí, co už můžeme pustit.

A možná ten jemný nesouhlas, který jste cítili už jako děti, nebyl omyl.

Možná to byl první hlas vnitřní pravdy.

Hlas, který se neřídí davem.
Hlas, který nepotřebuje rámus.
Hlas, který ví, že skutečná proměna někdy začíná velmi tiše.

U jednoho plamene.
U jednoho výdechu.
U jedné věty:

Dnes už to nemusím nést dál.

S láskou
Kranti