Jak to děláš v běžném životě?

Ano, modlím.

Ale většinou ne tak, že bych si k modlitbě slavnostně sedla, zapálila svíčku a vytvořila si kolem sebe ticho.

Modlitba ke mně často přichází přímo uprostřed obyčejného života.

Třeba ráno, když sednu do auta a vyjíždím za svými pacienty.

Nastartuji, vydám se na cestu a v duchu si povídám s Bohem a Bohyní. Prosím za sebe, za svoje autíčko, za lidi, ke kterým jedu, i za zvířata, která někde kolem silnic žijí svůj vlastní život.

Není to pokaždé slovo od slova stejné. Někdy je modlitba delší, jindy jen několik vět.

Mohla by znít třeba takto:

Modlitba na cestu autem

Milý Bože, milá Bohyně,

opatrujte mě dnes na cestách.

Opatrujte i moje autíčko,
ať se mu dobře jede a bezpečně mě doveze všude tam, kam potřebuji.

Prosím o pohodovou trasu a klidnou jízdu.

Ať včas vidím všechno, co na silnici vidět potřebuji,
a ať dokážu včas, správně a bezpečně reagovat.

Prosím, opatrujte také lidi, za kterými dnes jedu.

Ať moje návštěva přinese něco dobrého.
Ať jsou moji pacienti spokojení
a ať pocítí alespoň trochu úlevy, klidu nebo naděje.

Prosím také ducha zvířat,
aby odvedl zvířata od silnic a z nebezpečných míst, abychom si navzájem neublížili

Propůjčte mi pro dnešní cestu dar pozornosti,
abych všechno důležité viděla včas
a mohla včas a bezpečně reagovat.

A potom už jedu.

Nečekám, že přede mnou zmizí všechna červená světla nebo že se zázračně vyprázdní silnice.

Modlitba pro mě není objednávka světa podle mých představ.

Je to způsob, jak si před cestou připomenout, že nemusím všechno držet sama. Že mohu požádat o ochranu, vedení a pozornost — a potom udělat svou část: řídit soustředěně, opatrně a s respektem k ostatním.

Možná právě proto se modlitba nemusí odehrávat jen v chrámu nebo v meditačním koutku.

Někdy začíná úplně obyčejně.

Otočením klíčku v zapalování a tichým:

„Prosím, opatrujte nás dnes na cestě.“

Modlitbu na cestu si můžete poslechnout zde.