Jsou dny, kdy před sebou máme něco,
do čeho se nám nechce.
Ne proto, že bychom neměli čas.
Ne proto, že by to bylo nemožné.
Ale protože to v nás něco drhne.
Leží to někde v hlavě.
Vrací se to.
A bere to víc energie než samotná činnost.
Možná to znáte.
Ten zvláštní pocit, kdy člověk místo jedné věci
udělá deset jiných…
jen aby se tomu vyhnul.
A pak přijde otázka:
Co s tím?
1. Když z odporu udělám učení
Někdy si říkám, že už jsem dost stará na to, abych dlouho dělala věci úplně bez radosti. Neznamená to vyhýbat se povinnostem. Znamená to hledat způsob, jak je dělat vědoměji, lehčeji – nebo je pustit tam, kam patří.
Někdy zjistím, že mi ta věc vadí,
protože jí nerozumím.
A tam se to může zlomit.
Místo „musím to udělat“ si řeknu:
chci tomu porozumět.
Začnu si hledat informace.
Zkouším.
Dělám chyby.
A najednou se něco změní.
Z nepříjemné povinnosti
se stane pole, kde rostu.
Příklad:
Dlouho jsem odkládala technické věci na webu.
Nerozuměla jsem jim, štvaly mě.
Ve chvíli, kdy jsem to vzala jako „pole experta“
a začala se učit,
přestalo mě to vysávat.
Ne proto, že by to bylo najednou jednoduché.
Ale protože jsem už nebyla proti tomu.
2. Když si dovolím to nedělat
A pak jsou věci,
které nejsou naše.
Jen jsme si na ně zvykli.
Tam si někdy položím nepříjemnou, ale osvobozující otázku:
Musím to dělat já?
Nebo:
Může to udělat někdo jiný?
Delegace není slabost.
Je to rozhodnutí, kam dávám svou energii.
Příklad:
Někdy nejde o velkou odbornou práci.
Někdy je to úplně obyčejná věc, která nám ale leží na zádech jako těžký balvan.
Vymalovat pokoj.
Uklidit celý dům.
Posekat zahradu.
Opravit něco, na co se dlouho jen díváme.
A právě tady může pomoct obyčejná otázka:
Musím to skutečně udělat já?
Možná může přijít pán z firmy a vymalovat.
Možná může přijít paní a pomoci s úklidem.
Možná existuje dobrý soused, řemeslník nebo služba,
která udělá za pár hodin to, co nám v hlavě zabírá týdny.
A ano, stojí to peníze.
Ale někdy tím nekupujeme jen službu.
Kupujeme si klid, čas a volnější dech.
3. Když změním podmínky, ne sebe
A někdy není problém ve mně.
Ale v tom, jak to dělám.
Zastavím se a zeptám se:
Jak by se mi to dělalo, kdyby mi u toho bylo dobře?
Co mi chybí?
Klid?
Hudba?
Jasnější postup?
Lepší nástroj?
Příklad:
Psaní, které mi nešlo,
dokud jsem si nezměnila prostředí.
Ticho.
Čaj.
Čas bez tlaku.
A najednou to šlo.
Ne protože jsem byla jiná.
Ale protože jsem si dovolila jiný prostor.
Malé zastavení
Ne všechno, co nás nebaví, je špatně.
Ale ne všechno musíme dělat silou.
Někdy je potřeba:
pochopit,
pustit,
nebo změnit způsob.
A někdy jen přestat bojovat.
Otázka na závěr
Možná teď máte před sebou něco,
co vám bere energii.
Zkuste se na chvíli zastavit a zeptat se:
Je to něco, co se chci naučit?
Něco, co můžu pustit?
Nebo jen něco, co potřebuji udělat jinak?