Všichni bychom nejraději dělali jen to, co nás baví. Ale co když radost nepřichází hned? Co když si k nám někdy najde cestu až ve chvíli, kdy věcem opravdu porozumíme?

Kdysi jsem často říkávala:

„Už jsem dost stará na to, abych dělala věci, které mě nebaví.“

Dnes se tomu jen usměji.

Ne proto, že bych omládla.

Ale proto, že jsem za ty roky pochopila jednu důležitou věc.

Dnes říkám:

„Jsem už dost moudrá na to, abych nejdřív hledala způsob, jak mě mohou začít bavit.“

Nedávno hrála v rádiu písnička Waldemara Matušky.

A v ní zazněla věta:

„Když něco děláš, dělej to rád.“

Usmála jsem se.

Je to krásná myšlenka.

Jenže…

Jak to udělat, když nás něco opravdu nebaví?

Dlouho jsem si myslela, že řešením je takové věci prostě nedělat.

Život mě ale naučil něco úplně jiného.

Zjistila jsem, že mnoho věcí mě nezačalo bavit proto, že bych změnila práci.

Začaly mě bavit ve chvíli, kdy jsem jim začala rozumět.

Když jsem začínala podnikat, účetnictví pro mě bylo strašákem.

Nechápala jsem ho.

Tak jsem si udělala kurz.

Najednou jsem zjistila, že to není žádná černá magie.

Pochopila jsem principy.

A víte co?

Začalo mě to vlastně bavit.

Teprve když moje podnikání vyrostlo a přibyli zaměstnanci, předala jsem účetnictví účetní.

Ne proto, že bych to neuměla.

Ale proto, že jsem pochopila, kde je moje místo.

Podobně to bylo s webem.

Každou drobnou změnu jsem musela posílat webmasterovi.

Čekala jsem.

Někdy několik dní.

Řekla jsem si, že tomu chci rozumět.

Absolvovala jsem kurz.

Dnes si většinu webu spravuji sama.

A víte, co je zajímavé?

Dělá mi to radost.

Ano, složitější technické úpravy stále nechávám na webmasterovi.

To je jeho práce.

Stejně jako je moje práce tvořit.

Nebo moje auto.

Dříve mě nebavilo udržovat v něm pořádek.

Tak jsem si pořídila boxy, tašky a všechno uspořádala tak, aby mi práce dávala větší smysl.

Dnes mám ráda, když má každá věc své místo.

Běžné mytí auta ale ráda přenechám někomu, kdo ho umyje lépe a rychleji než já.

A podobně je to doma.

Mám ráda pořádek.

Baví mě vytvořit příjemné prostředí.

Ale na některé větší práce si raději pozvu pomoc.

Ne proto, že bych je nezvládla.

Protože jsem pochopila, že svůj čas mohu věnovat tomu, co má pro mě i pro druhé větší hodnotu.

A tak jsem si z toho všeho odnesla jednu malou životní moudrost.

Když tě něco nebaví, neuteč hned.

Nejdřív se zastav a zeptej se sám sebe:

Proč mě to vlastně nebaví?

Je to tím, že tomu nerozumím?

Že si nevěřím?

Že nevím, jak na to?

Nebo jen dělám stále stejnou věc stejným způsobem?

Zkus si o tom něco přečíst.

Najdi si informace.

Absolvuj kurz.

Popovídej si s někým, kdo tomu rozumí.

Nebo se jen na chvíli přestaň soustředit na to, že to musíš udělat, a začni být zvědavý, jak to vlastně funguje.

Možná zjistíš, že s každou novou zkušeností mizí i nechuť.

A jednoho dne tě překvapí, že tě to začalo bavit.

Ne proto, že se změnila ta práce.

Ale proto, že ses změnil ty.

Radost totiž někdy nepřijde na začátku.

Přijde až jako tichá odměna za čas, pozornost a ochotu učit se něco nového.

A možná je v tom ještě jedna podoba svobody.

Svoboda pro mě neznamená utéct při první překážce.

Svoboda znamená dát své cestě opravdovou šanci.

Učit se.

Hledat.

Objevovat.

Zkoušet nové pohledy.

Udělat všechno, co je v mých silách, abych pochopila, co mi tato zkušenost chce předat.

A když ani potom nezačne do té cesty přirozeně proudit radost, klid, smysl nebo pocit, že jsem na správném místě…

pak možná přišel čas poděkovat jí za všechno, co mě naučila.

A vydat se dál.

Ne proto, že jsem to vzdala.

Ale proto, že jsem svou část cesty prošla poctivě.

A právě v tom je pro mě opravdová svoboda.

Když dnes znovu uslyším slova:

„Když něco děláš, dělej to rád.“

už je nevnímám jako radu dělat jen to, co mě baví.

Vnímám je jako připomínku, že radost si někdy dává na čas.

Přichází ve chvíli, kdy věcem porozumíme.

Kdy jim věnujeme svou pozornost.

Kdy se přestaneme bránit a začneme být zvědaví.

A někdy přijde i tehdy, když si poctivě přiznáme, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách, a naše cesta vede zase o kus dál.

Možná právě tehdy poznáme, že radost není cíl.

Je to tichý společník, který se k nám přidá, když jdeme svou vlastní cestou.

Jestli vás dnešní zamyšlení oslovilo, budu ráda, když se přidáte k mému Nedělnímu dopisu. Každou neděli v něm sdílím nové články, tichá zastavení a inspiraci, která se na sociální sítě často ani nedostane. Přihlásit se můžete zde…