Indie 2004 – 3. Třicet šest hodin na kolejích

Druhý den naší indické cesty jsme strávili ve vlaku mířícím na jih země. Čekalo nás přibližně třicet šest hodin jízdy.

Naše kupé bylo jednoduché, ale překvapivě útulné. Na jedné straně byla dvě lůžka nad spodní lavicí, naproti další dvě. Vedle hlavní uličky se nacházela ještě další dvě lůžka uspořádaná podél chodbičky. Přes den se na spodních lůžkách sedělo a horní byla sklopená. Na noc se vše proměnilo v malou ložnici na kolejích.

Já jsem si ustlala na spodním lůžku a Ája spala nade mnou.

Ještě před odjezdem jsme byli poučeni o místních zvyklostech. Když cestující usnou, občas vlakem projdou zloději a snaží se nenápadně odnést zavazadla. Proto jsme měli doklady schované v kapsičkách přímo na těle a batohy jsme řetězem a visacím zámkem připoutali k lehátku. Svůj batoh jsem si navíc položila pod hlavu.

Cesta ubíhala pomalu a krajina za oknem se měnila každou hodinou.

Jakmile vlak zastavil ve stanici, otevírali jsme okna, abychom dovnitř pustili trochu čerstvého vzduchu. Jenže sotva se okno pootevřelo, mezi mřížemi se okamžitě objevily desítky natažených rukou.

Muži, ženy, starci i malé děti.

Prosili o almužnu.

Ještě doma jsme si nakoupili několik kilogramových balení bonbonů právě pro podobné situace. Často jsme je rozdávali dětem, které se na nás dívaly velkýma očima a s úsměvem si sladkost odnášely.

Jedna zastávka mi ale zůstala v paměti dodnes.

Na nástupišti jsem viděla dva muže, kteří nesli dítě bez nohou a ruky. Položili ho na jakýsi nízký skateboard a odstrčili ho do vlaku. Chlapec pak projížděl vagóny a žebral.

Bylo to pro nás velmi silné a smutné.

Mirek nás však upozornil, že podobné příběhy bývají součástí organizovaného žebrání. Vysvětlil nám, že chlapce na další stanici pravděpodobně zase vyzvednou a odevzdá vyžebrané peníze těm, kteří ho do vlaku poslali.

Pamatuji si, že nechtěl jídlo ani bonbony.

Chtěl pouze peníze.

Bylo to jedno z prvních setkání s jinou realitou, než jakou jsme znali z domova.

Večer jsme si objednali vlakovou večeři. Kolem osmé hodiny nám přinesli chlebové placky, bílý jogurt, zeleninovou polévku a rýži s omáčkou. Všechno neuvěřitelně pálilo. Jogurt jsme používali jako záchranu před ostrým kořením.

Celá večeře stála pouhých třicet pět rupií, což tehdy odpovídalo asi dvaceti korunám.

Jídlo bylo servírováno v alobalových miskách a všechno bylo trochu mastné. Brzy jsme zjistili, že na cestách v Indii není úplně snadné zůstat bez skvrn na oblečení.

Ani návštěva toalety nebyla zážitkem, na který by člověk rychle zapomněl.

Toaleta byla tureckého typu. Na podlaze byly pouze šlapky pro nohy a otvor vedoucí přímo na koleje pod vlakem. Vedle byl jednoduchý kohoutek s vodou byli jsme rádi za vodu, a za zatím dostatečné zásoby vlhčených ubrousků a dezinfekčních gelů na ruce

Když se setmělo, ustlala jsem si na úzkém lehátku. Na lůžko jsem si dala dlouhý šátek a pře sebe jsem přehodila šátek druhý.

Když skončil večerní ruch, dojedly se poslední večeře a utichli prodavači procházející vagóny, lidé se postupně ukládali ke spánku.

Ve vlaku zhasla hlavní světla. Svítily už jen malé nouzové lampičky v uličce. Za okny byla tma.

Vlak nabral rychlost.

Ležela jsem na svém úzkém lehátku a vnímala každý pohyb soupravy. Kola duněla po kolejích, vagón se houpal a občas prudce poskočil. Připadalo mi, že jede neuvěřitelnou rychlostí.

Nebyla jsem na něco takového zvyklá.

Poslouchala jsem rachot kol, cítila otřesy a v hlavě se mi honily různé představy. Co když vlak vykolejí? Co když se něco stane?

Mezi těmito myšlenkami jsem se modlila a pomalu usínala.

Celou noc jsem napůl spala a napůl vnímala zastávky. Občas jsem zaslechla hlasy na nástupištích, někdy světlo pronikající oknem, jindy jen rytmické dunění kol v nekonečné tmě.

Někdy nad ránem jsem se probudila.

Chtěla jsem natáhnout nohu, ale nešlo to.

Nejdřív jsem nechápala proč.

Pak jsem zjistila, že na kraji mého lehátka sedí voják v uniformě. Pušku měl opřenou vedle sebe a spal tvrdým spánkem.

Když jsem se podívala naproti, seděl tam druhý.

Oba byli špinaví, unavení a zřejmě nastoupili někde během noci.

První myšlenka byla překvapení.

Druhá soucit.

Bylo mi jich líto.

Vypadali, jako by měli za sebou dlouhou cestu nebo náročnou službu. Nechtěla jsem je budit. Zůstala jsem proto bez pohnutí ležet a nechala vojáka dospat alespoň těch několik hodin v bezpečí mého koutku.

Když se ráno probudil, uvědomil si, kde sedí. Usmál se, poděkoval a při nejbližší zastávce vystoupil.

Bylo to jen krátké setkání.

Ale dodnes si pamatuji jeho unavenou tvář a vděčný pohled.

Právě tehdy jsem začínala chápat, že Indie není jen země chrámů a duchovních míst. Je to především země lidí a jejich příběhů.

Druhý den cesty už jsme si na rytmus vlaku pomalu zvykali.

Některé zastávky byly jen krátké, jiné trvaly déle a umožňovaly nám vystoupit na nástupiště, protáhnout nohy a na chvíli se nadechnout jiného vzduchu než toho vlakového.

Nejčastěji jsme sháněli pitnou vodu.

Brzy jsme se naučili jednu důležitou věc – vždy pečlivě zkontrolovat, zda je uzávěr lahve neporušený. Místní nám vysvětlili, že není výjimkou, když někdo prázdnou láhev znovu naplní vodou a prodává ji jako novou.

Pro nás to byla další připomínka, že jsme opravdu daleko od domova.

Jakmile jsme vystoupili na nástupiště, okamžitě nás obklopil dav lidí.

Ženy s malými dětmi v náručí, bosé děti, starci i lidé s různými zdravotními handicapy.

Natahovali ruce a prosili o pomoc.

Bylo těžké zůstat lhostejný.

Proto jsme s sebou vezli zásobu bonbonů, které jsme rozdávali všude tam, kde to bylo možné. Dětské oči se často rozzářily radostí nad obyčejným bonbonem víc, než bychom si doma dokázali představit.

Přesto jsem si při každé zastávce uvědomovala zvláštní pocit.

Na jednu stranu jsem chtěla být mezi lidmi, poznávat jejich svět a pozorovat život kolem sebe.

Na druhou stranu jsem cítila úlevu, když jsme se po několika minutách vraceli zpět do vlaku.

Za mříže oken.

Do našeho malého kupé.

Do prostoru, který se během těch dlouhých hodin stal naším přechodným domovem a bezpečným útočištěm uprostřed obrovské a neznámé Indie.

Když se vlak znovu rozjel, sledovala jsem ubíhající krajinu a přemýšlela o tom, kolik různých životů se odehrává za každým nádražím, kolem kterého projíždíme.

A Indie nás stále nepřestávala překvapovat.

Pokračování příště

V dalším díle se vydáme na cestu do ašrámu.