Když je srdce plné, nemá se zavírat Když člověk cítí lásku, klid a vnitřní štěstí,…
Alex
Velbloud Alex a jeho tiché čekání na soby
Před hotelem, kde svítí vánoční světýlka jako malá pozvání k domovu,
leží velbloud Alex.
Klidný, moudrý, tichý.
Dívá se na ozdoby a působí dojmem,
jako by čekal, kdy se mezi palmami objeví první sob.
Možná Santa, možná někdo méně slavný.
Hlavně aby přinesl tu červenou čepičku, která mu tu tak pasuje.
A já tu stojím a dívám se na ten jeho pohled —
takový ten egyptský, který říká:
„Všechno přijde, když má. A když ne, tak taky dobře.“
A já si uvědomuju, jak úplně jinak působí předvánoční čas tady, u Rudého moře —
pro nás Čechy.
Bez spěchu, který známe z domova.
Bez tlaku tradic, které někdy spíš bolí, než hřejí.
Bez tichého očekávání, kdo co připraví, nachystá a zařídí.
A mezi turisty a rezidenty tu potkávám mnoho příběhů.
Hlavně těch starších, kteří si dovolili prožít svátky jinak:
„Tady mám klid,“ říkají.
„Teplo. Přátele. Úsměvy.“
A v očích jim pluje to lehké světlo,
které se doma někdy ztratí pod vrstvou povinností.
A pak jsou tu příběhy jiné.
Ty, co trochu zabolí.
Paní šeptá:
„Musím domů. Oni beze mě neudělají Vánoce.
Já to musím nachystat… jinak by to nebylo ono.“
A jiná dodá:
„Řekli mi, že myslím jen na sebe.
Že Vánoce jsou tradice.
Že mám přijet.“
A pak přijdou slova, která slyším od mnoha žen:
„Když byly děti malé, bylo to jiné… tehdy se vše točilo kolem nich.
Dnes doma všechno nachystáme, zapálíme svíčky —
a pak čekáme, kdy přijdou.
Jedna návštěva, dvě… a jsme zase sami.“
A já vnímám tu tichou pravdu, která se schovává mezi řádky.
A tak si říkám…
Možná je čas dovolit srdci nový tvar Vánoc.
Takový, který netlačí.
Takový, ve kterém se neobětuješ, ale žiješ.
Takový, kde není tolik ‚musím‘, ale více ‚mohu‘.
A velbloud Alex?
Ten se mezitím protáhne,
mrkne na světýlka
a vypadá, jako by šeptal do ticha:
„Vánoce nejsou o sněhu.
Vánoce jsou o světle v tobě.
A jak to mám já?
Letím domů.
Těším se na rodinu,
na tu naši českou vůni domova,
na svou práci
až obejdu všechny pacienty,
přinesu trochu světla tam, kde bolí,
a ulevím kolegyním, které makají.
A v novém roce?
Dokud bude venku zima až na kost…
tak se vrátím zpátky do teplíčka,
k moři, k slunci
a možná i k Alexovi,
co pořád vyhlíží soby mezi palmami.
Related Posts
