O příbězích, které nejsou naše, a čase, který už nám nikdo nevrátí.
Nedávno mě jedna docela obyčejná situace přivedla k zamyšlení.
Známá si zapisovala své zážitky a chtěla mi je dát přečíst. A já jsem si uvědomila, že na to vlastně nemám kapacitu.
Nešlo o to, že bych si jí nevážila nebo že by její zážitky nebyly důležité. Jen jsem si položila otázku, kterou si možná klademe příliš málo.
Musím věnovat svou pozornost všemu, co mi někdo chce vyprávět?
A od této otázky už byl jen krůček k další.
Kolik času vlastně trávíme posloucháním příběhů, které s námi nemají vůbec nic společného?
A víte, co říkala ta paní?
Možná to znáte.
Někdo začne vyprávět o své známé. Ta má sousedku, která se pohádala s jinou paní. Její manžel prý něco řekl, někdo další se urazil a potom se do celé záležitosti vložila ještě příbuzná.
Vy neznáte ani jednu z těch osob.
Nevíte, kde žijí, co prožívají, a vlastně ani proč byste to měli vědět.
Ale příběh pokračuje.
Dozvídáte se další podrobnosti, další názory, další domněnky. Kdo měl pravdu, kdo se zachoval špatně, co měl kdo udělat a co o tom říkají ostatní.
A vy posloucháte.
Pět minut. Patnáct minut. Někdy i hodinu.
Možná ze zdvořilosti. Možná proto, že nechcete druhého přerušit.
A najednou si uvědomíte, že jste právě věnovali kus svého života událostem, které se Vás vůbec netýkají.
Kolik času stojí jeden cizí příběh?
Zkusme se na chvíli zamyslet.
Někdo stráví půl hodiny vyprávěním o lidech, které neznáme. My strávíme půl hodiny posloucháním.
Dva lidé tak věnovali dohromady celou hodinu svého času něčemu, co ani jednomu nemuselo nic přinést.
A to se bavíme jen o jednom rozhovoru.
Kolik podobných příběhů vyslechneme za týden? Kolik jich sami předáme dál?
Možná si ani neuvědomujeme, jak často se stáváme prostředníky cizích životů.
Někdo nám něco poví, my to převyprávíme dalšímu člověku a ten zase někomu jinému.
Příběh putuje dál, nabaluje nové komentáře a zabírá další a další pozornost.
Ale k čemu?
Co nám vlastně přinesl?
Proč máme potřebu všechno vyprávět?
Sdílení je přirozenou součástí lidských vztahů.
Vyprávíme si, co jsme zažili, co nás potěšilo, překvapilo nebo zarmoutilo. Někdy potřebujeme radu, pochopení nebo prostě někoho, kdo nás vyslechne.
Na tom není nic špatného.
Jenže je rozdíl mezi skutečným sdílením a nekonečným líčením událostí ze života druhých.
Někdy vyprávíme ze zvyku. Někdy proto, že máme potřebu zaplnit ticho. Jindy nás cizí příběhy přitahují svou dramatičností.
A možná nás ani nenapadne položit si jednoduchou otázku:
Zajímá to vůbec člověka, kterému právě vyprávím?
Neberu mu čas, který by mohl věnovat něčemu jinému?
Pozornost není neomezená
Každý den máme k dispozici čtyřiadvacet hodin.
Některé věnujeme práci, jiné povinnostem, rodině, odpočinku nebo spánku.
A potom zbývají chvíle, se kterými můžeme naložit podle svého.
Můžeme tvořit, číst, učit se něco nového, být s blízkými, jít na procházku nebo jen tiše sedět a pozorovat svět kolem sebe.
Anebo můžeme poslouchat, co řekla paní, kterou jsme nikdy neviděli, o jiné paní, kterou také neznáme.
Nejde o to, že bychom měli každou minutu využít nějak produktivně.
Vždyť i zdánlivě obyčejné povídání může být krásné.
Jde o vědomou volbu.
Chci právě tomuto věnovat svou pozornost?
Protože pozornost, kterou něčemu věnujeme, už ve stejnou chvíli nemůžeme dát něčemu jinému.
Zdvořilost nemusí znamenat povinnost
Mnozí z nás byli vychováni k tomu, že druhého člověka máme vyslechnout.
A tak posloucháme, i když nás téma nezajímá.
Nechceme působit nezdvořile. Nechceme nikoho zranit. Nechceme říct, že už nás vyprávění unavuje.
Jenže proč bychom měli považovat za nezdvořilé, když někdo chrání svůj čas?
A proč naopak považujeme za samozřejmé, že máme právo zabírat čas druhého člověka svým vyprávěním?
Možná bychom se mohli učit větší ohleduplnosti na obou stranách.
Ten, kdo vypráví, by se mohl občas zastavit a zeptat se, zda druhého jeho příběh skutečně zajímá.
A ten, kdo poslouchá, by si mohl dovolit říct:
„Promiň, ale tomuto tématu se teď nechci věnovat.“
Bez výčitek. Bez urážení. Bez dlouhého vysvětlování.
Ne všechno, co se dozvíme, musíme nést dál
Ještě jedna věc mi připadá důležitá.
Když nám někdo vypráví o druhých lidech, často slyšíme jen jednu stranu příběhu.
Nevíme, co se skutečně stalo. Neznáme souvislosti ani pohled těch, o kterých se mluví.
Přesto si můžeme začít vytvářet názory a úsudky.
A někdy je dokonce předáváme dál.
Tak se z obyčejného vyprávění může stát řetězec domněnek, hodnocení a nedorozumění.
Možná by světu prospělo, kdybychom některé příběhy prostě nechali tam, kde vznikly.
Ne každý cizí spor potřebuje dalšího posluchače.
Ne každá událost potřebuje komentář.
A ne všechno, co víme, musíme sdílet.
Vybírejme si, čemu věnujeme svůj život
Čím dál více si uvědomuji, že nechci svůj čas zaplňovat jen proto, aby nebylo ticho.
Nemusím vědět všechno o všech.
Nemusím poslouchat každý příběh.
A nemusím se účastnit rozhovorů, které mě nikam neposouvají, nic mi nepřinášejí a vlastně se mě ani netýkají.
To neznamená, že nechci druhým naslouchat.
Když někdo prožívá těžké období, potřebuje podporu nebo se chce podělit o něco skutečně důležitého, může mít naše pozornost obrovskou hodnotu.
Právě proto bychom s ní měli zacházet vědomě.
Abychom ji měli dostatek pro chvíle, na kterých opravdu záleží.
Malé zastavení na závěr
Zkuste si dnes všimnout svých rozhovorů.
O čem si s druhými nejčastěji povídáte?
Kolik prostoru věnujete vlastním zážitkům, myšlenkám a nápadům? A kolik času trávíte rozebíráním životů lidí, které vlastně ani neznáte?
A než příště začnete někomu vyprávět dlouhý cizí příběh, zkuste se sami sebe zeptat:
Proč mu to vlastně chci říct?
Možná zjistíte, že to vůbec není potřeba.
A místo dalšího vyprávění vznikne prostor pro něco mnohem zajímavějšího.
Pro skutečný rozhovor.
Pro společný smích.
Pro nové myšlenky.
Nebo třeba jen pro příjemné ticho.
Náš čas je příliš vzácný na to, abychom ho bezmyšlenkovitě zaplňovali cizími příběhy. A stejně vzácný je i čas lidí kolem nás.
Kranti
