Když je srdce plné, nemá se zavírat Když člověk cítí lásku, klid a vnitřní štěstí,…
Co po sobě necháváme slovy
Egyptské zastavení: Co po sobě necháváme slovy
Dnešní zamyšlení volně navazuje na můj starší článek Jak zůstat lidský — a jde o krok dál, do prostoru, který sice není vidět očima, ale o to víc je cítit.
Dnes mi to přišlo při plavání.
Tady v Egyptě se lidé často usmívají.
Zdraví vás jen tak.
Přejí krásný den.
Mávnou na vás, i když vás vlastně neznají.
Zelinář vám podá banán jen proto, že jdete okolo a on má radost, že vás vidí.
Je v tom něco obyčejného a přitom vzácného.
Něco lidského.
Něco, co člověka odzbrojí dřív, než si stihne postavit své obranné zdi.
A zároveň je tady často nepořádek.
Odpadky na zemi.
Prach.
Věci odložené, pohozené, neřešené.
To, co by leckdo hned okomentoval slovy: „Jak v tom mohou žít?“
Jenže čím déle tu jsem, tím víc vnímám zvláštní věc.
Když se člověk cítí dobře, když je obklopený vlídností a lidskostí, najednou ho ten viditelný nepořádek tolik nezahltí.
Ne že by přestal existovat.
Ne že by byl správně.
Ale není to to první, co k vám mluví.
První k vám mluví člověk.
Jeho pozdrav.
Jeho úsměv.
Jeho laskavost.
Jeho obyčejná chuť být na chvíli milý.
A právě při tom dnešním plavání mi přišlo ještě něco jiného.
My často umíme velmi rychle pojmenovat nepořádek kolem sebe.
Vidíme papírek na zemi.
Vidíme plast u cesty.
Vidíme chaos, který někdo nechal venku.
Ale mnohem hůř si všímáme nepořádku, který vytváříme my sami.
Ne na ulici.
Ne na chodníku.
Ale v prostoru mezi lidmi.
Stačí pár vět.
Pomluva.
Jízlivá poznámka.
Sprosté slovo.
Pohrdání.
Zbytečně tvrdý soud.
Nadávka, která má dodat našemu hněvu váhu, jako by bez pojmenování celé zoologické zahrady nebyl dost důležitý.
A v tu chvíli děláme co?
Házíme kolem sebe odpadky.
Jen nejsou z plastu a papíru.
Jsou ze slov.
Z emocí.
Z jedu, který jsme pustili ven.
Zkuste si to někdy představit úplně doslova.
Za každé pomlouvačné slovo hodíte na zem plechovku od tuňáka.
Za každou nadávku odhodíte zmačkanou krabici z Amazonu.
Za každé pohrdavé označení člověka vysypete plný koš odpadků doprostřed cesty.
Za každé „ten je hrozný“, „ta je strašná“, „to je idiot“, „to je kráva“ přihodíte další kus smetí.
A pak se otočíte, oprášíte si ruce a s pocitem, že jste přece jen řekli pravdu, hrdě odcházíte dál.
Nevypadalo by to najednou absurdně?
Nevypadalo by to najednou mnohem ošklivěji, než jak to běžně zní v hovoru?
Možná by nám pak došlo, že ne všechno, co zaneřádí svět, leží na zemi.
Něco z toho létá ústy.
Něco z toho se šíří tónem hlasu.
Něco z toho ulpívá v prostoru.
A něco z toho zůstává přímo v nás.
Protože když tvoříme pomluvu, nadávku, jedovatý soud nebo pohrdání, neodhazujeme to jen někam ven.
Nejdřív to projde námi.
Naší myslí.
Naším vnitřkem.
Naším tělem.
Naším vlastním polem.
My jsme tvůrci toho odpadu.
A tak jeho první zastávkou nejsou ti druzí.
Jsme jí my sami.
To, co vypouštíme, v nás zanechává stopu.
Někdy jako zvláštní těžkost bez jasného důvodu.
Někdy jako špatnou náladu, která se lepí na den jako vlhký písek na nohy.
Někdy jako neklid, podráždění, vnitřní chaos.
Někdy jako opakující se nepříjemné okolnosti, které jako bychom sami přitahovali.
A někdy se ten dlouhodobý neviditelný nepořádek začne zapisovat i do našeho života způsobem, který už nejde jen tak mávnout rukou.
Každé slovo něco tvoří.
Buď prostor, ve kterém se dá nadechnout,
nebo skládku, ve které se pomalu ztrácíme.
A možná právě proto mě tady tolik dojímá obyčejná lidskost.
Úsměv.
Pozdrav.
Drobné gesto.
Banán podaný jen tak.
Vlídnost, která nic nevlastní, a přesto dává.
Vedle ní si člověk ještě víc uvědomí, jakou sílu mají malé věci.
Ty hezké i ty ošklivé.
Ty, které svět čistí, i ty, které ho zanášejí.
A tak si dnes odnáším jedno malé egyptské zastavení:
Možná není nejdůležitější jen ptát se, kdo kde nechal nepořádek na zemi.
Možná je stejně důležité ptát se:
jaký nepořádek po sobě nechávám já?
Co za mnou zůstane, když odejdu z rozhovoru?
Co zůstane po mých slovech?
Lehkost?
Klid?
Dobrý pocit?
Nebo hromada energetických odpadků, které jsem právě vysypala do vlastního i cizího světa?
Odpadky na ulici někdo zamete.
Ale odpad, který vytváříme slovy, zlobou a pohrdáním, ten si neseme nejdřív sami v sobě.
A možná právě proto je lidskost tak léčivá.
Protože po sobě nenechává smetí.
Nenechává zápach.
Nenechává tíhu.
Po jejím průchodu bývá v prostoru o trochu víc světla.
Cesta pokračuje
Pokud vás toto egyptské zastavení oslovilo, můžete pokračovat v dalších zápiscích z Egypta, kde sdílím každodenní život, setkání s místními lidmi, chvíle u moře, duchovní zamyšlení i malé zázraky všedních dnů.
Další díly série Egyptská zastavení
Egyptská mystéria a zasvěcení
Egypt pro mě není jen místem k odpočinku. Je také prostorem hluboké proměny, ticha a vnitřního poznání.
Egyptská zasvěcení a duchovní práce
Další cesty
Moje putování nezačalo v Egyptě. Pokud vás zajímají i starší zápisky z duchovních cest, můžete se vydat se mnou také do Indie, Izraele nebo Hong Kongu.
Další cestovatelské zápisky
“Více o mé cestě a o tom, jak se Egypt stal součástí mého života, najdete na stránce O mně.”
Related Posts
