Anička a karta domov

(ze série Dva světy – jedna duše)

Otevírám dveře do malého domku a volám jako vždy:
„Krásné ránko!“
A už vidím, jak se moje pacientka Anička usmívá:
„Moje sluníčko přišlo…“

Měla strach.
Aby nepraskl stomický sáček.
Jestli není moc plný. Jestli se nepřejedla.
Strachy mluvily – a já je poslouchala.
Úsměv pomalu rozpouštěl sevření v jejích očích.

Když odcházím, usmívá se i ona.

Večer si sedám k denní kartě Domov
– a znovu vidím Aničku.

Vidím, jak se ztratila venku, v obavách, v nejistotě, ve strachu.
Stačil jemný dotek, pár slov, úsměv…

A Anička se vrací.

Stačilo tak málo…

A domov se vrátil.
Do jejího těla. Do jejího srdce.